Včera jsem čekal až začne koncert MYŠMAŠE a Song Ladies, který jsem  jel fotit. Taková ta chvilka, mezi hektickým točením volantem skrz zacpanou Prahu na Žižkov a okamžikem, kdy si začnu zkoušet světlo.  Bývám před focením nervózní a mám sklony si chystat věci, ale včera jsem přepnul do pomalého tempa a užíval si klidnou chvilku.

Přes náměstí s místními opilci a narvaný obchod jsem zaplul do vnitrobloku u Betlémské kaple a tam mne pohltil chládek, klid, ticho. Posadil jsem se na zídku a začal se rozhlížet a užíval si malé dění na dvorku. Jen tak koukat a užívat si mi najednou přišlo super.

Pozoroval jsem, bavil jsem se hemžením malých dětí a poklidným tempem jejich maminek, které je s klidem a z povzdálí pozorovaly. Byly štastné a měly urousané nohy i kolena – tedy děti obojí, protože běhaly bosé a maminky jen ta kolena, jak se s nimi pinožily po hřišti. Ale vůbec nejevily příznaky hypermoderních přestarostlivých matek, které předvídají i dopad meteoritu a letí do IKEY koupit kryt na meteorit. Na děti tento nemoderní přístup zjevně neměl žádný negativní vliv.

Takovéhle pozorování je pro fotografa docela super. Po úvodním nápadu fotit děti, jsem nechal foťák v batohu, taky jsem nic nepředvídal, neplánoval světlo, úhel, kompozici. Nehonil jsem se za fotkou ani jinými volovinami. Jen jsem tak pokukoval a bavil se jak jsou děti, zatím, nemotorné, ale vůbec je to netrápí. Proč by taky mělo, ony z toho vyrostou.

A pak už byl nejvyšší čas, jít si zkoušet světlo a úhly a kompozici. Ale co, pomalých chvilek je na světě plno, tak zase nějakou najdu.