Procházel jsem se po Strádonickém hřbitově. Jen tak, abych nějak vyplnil čas. Nejdřív mi přišlo docela nepatřičné chodit po hřbitově, kde nemám žádného příbuzného. Ale nenapadlo mne nic lepšího, tak jsem chodil. Začal jsem si číst jména na náhrobcích a najednou z nich začaly vyplouvat náznaky příběhů.

Našel jsem hrobku místních továrníků, lidi se jmény českými i německými, ze jmen na kamenech se daly číst větve rodin, jak se přižeňovali nositelé z jiných vesnic. Zkusil jsem počítání let, kterých se kdo dožil. Někdo mnoha, jiný málo. Ale náhrobek už nevyzradí, jestli ta léta stála za to. Některé hroby byly naklizené, jiné se pod břečťanem opile nakláněly ke straně, když je jejich rodina zjevně nechala zubu času. Rozhodně žádná uniformita.

A pak jsem kousek od anděla objevil vytesaný příběh, hádanku. V řadě jmen rodiny táhnoucí se od let osmnáctsetcosi vyčnívala tři jména. První, asi dítě, se nedožilo mnoha let, i taková byla doba. Ale dvě poslední jména, pán a paní, měla stejné příjmení, různá data narození ale stejné datum smrti. Co se stalo? Nehoda, nebo tak pevné spojení dvou duší? Nevím, nikdo, kdo by mi to řekl poblíž nebyl, tak tahle záhada zůstane nevyřešená.

Hřbitovy mají vůbec schopnost vyprávět, už jenom tím, kde jsou umístěné. Na kopci, aby nájemníci dobře viděli. Daleko za vsí, aby nikoho nestrašili. V temném údolí, aby se ušetřilo za pozemek. Asi nejemotivnější zážitek pro mne bylo sledovat z letadla náhrobky v předzahrádkách domů v Bosně, umístěné tam zjevně proto, aby pohřební průvod neproměnili snajpři v další nebožtíky. Příběhy vytesané do kamene a do krajiny.

Nad hradištěm, kde před dvěma tisíci let žili Keltové se sbírala bouřka a já šel fotit. Digitální obrázky. To by mne zajímalo, jestli nad jejich příběhy bude někdo za sto let dumat, jako já dneska nad žulovým kamenem.