Mám po dovolené. Vlastně to nebyla úplně dovolená, neb jsem se po mnoha letech zaměstnání stal samostatným samoživitelem a technicky vzato už dovolenou nemám. Prostě mám volno, aniž bych se musel někoho dovolovat a prosit o příděl. Pouze se jako dodavatel domluvím, že týden či dva nebudu k dispozici. Takže mám vlastně domluvenou.

Letošní domluvenou jsme s rodinou trávili naprosto mimořádně, stejně jako předchozích pět, v Itálii. A jak jsme si tak užívali italskou pohodu zaujaly mne  rozdíly, které mezi zeměmi jsou. V dobrém i špatném. A mne fascinuje rozdíl mezi českou dolinou a italskými kopci. Nejde o rozdíly v reliéfu, ale tentokrát mne zaujaly rozdíly v lásce k jídlu, k životu.

Hned první den jsme vyrazili na nákup do místního supermarketu, abychom se zásobili. Už léta nevozíme s sebou krabice paštik a pytlíkových polévek, navzdory ověřenému faktu, že se v Itálii nedají koupit. Paštiky jsou naše krajová specialita. Zcela mimo pochybnost zůstává, že vozit česká lepkavá kolínka do Itálie je rouhání, ale i v oblasti ostatních potravin je transport domácích potravin velká chyba. Proč vozit oschlou mrkev a salát z českého Kauflandu, když se v místním supráči (zvenčí vypadá skoro jako ten Kaufland) dá koupit tak dobré a čerstvé jídlo zeleninou počínaje a u masa konče. Je asi dražší než to naše české. Ale zcela určitě ne moc, kolik by odpovídalo rozdílu v kvalitě.

Už léta dumám, čím tenhle rozdíl vzniká. A ještě silněji dumám proč se takový rozdíl stále drží. Zatím jsem nespustil žádnou dalekosáhlou studii, ale podle střípkovitých zážitků a pozorování mi hlodá v hlavě domněnka, že Italové prostě umějí žít. No a užívat si jídlo je jedna důležitých částí tohoto umění. A tak, kdyby tady obchodník na pult vytáhl a zkusil jim prodat rajčata a salát stejně oschlá, jako se nám pokouší prodávat české řetězce (sestupně v pořadí kvality Lidl, Billa, Kaufland, Tesco, o dalších prodejcích ani nemluvě), nejspíš by ho Italky temperamentně seřvaly a bylo by vyřešeno. Možná by po něm s tím křikem naházely i jeho vlastní zeleninu. A to by si taky zasloužil. Ono i ten italský temperament, který je vidět v chování a je krásně  zabudovaný do jazyka je výrazem síly života.

Cestou přes Alpy  (míněno k severu) se tato divokost a životnost ochladí a vytratí a tak mne nutně napadlo, jak je to s námi Čechy.  Jak umíme žít my? Ono tam asi nějaký rozdíl bude, když bez temperamentu tiše strkáme do košíků  v marketu XY nahnilá rajčata a měknoucí české okurky balené v igelitovém prezervativu a přitom si opatrně brbláme pod vousy, že to dnes není žádná sláva. No ani včera to sláva nebyla, že? Jen aby nás nikdo neslyšel. Doma pak uklohníme jídlo, které rychle a mlčky natlačíme do břich a honem běžen něco dělat.

A že by po obědě následovala siesta, kdy se jídlo slehne, tělo odpočine a může zase s radostí žít, nepřipadá v úvahu, siestu ani radost ze života nemáme dovolenou.